Bylo nebylo, uprostřed hluboké zimy seděla královna u okna s ebenově černým rámem a šila. Jak se dívala na sníh, který se snášel dolů jako peříčka, píchla se jehlou do prstu. Tři kapky rudé krve dopadly na bílý sníh. Vypadalo to tak krásně, že si něco přála. "Kéž bych měla dítě bílé jako sníh, s tvářemi rudými jako růže a s vlasy černými jako ebenové dřevo," zašeptala. Brzy nato se jí přání splnilo! Narodila se jí holčička, kterou pojmenovala Sněhurka. Dobrá královna ale bohužel zemřela a král se oženil s novou ženou. Tato nová královna byla velmi krásná, ale také velmi pyšná a uměla kouzlit. Na zdi měla zvláštní zrcadlo, které umělo mluvit. Jednoho rána se před něj nová královna postavila a zeptala se: "Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?" V zrcadle se zatočil kouř, jak se připravovalo na odpověď.

Po mnoho let zrcadlo vždy odpovídalo: "Vy, má královno, jste na světě nejkrásnější." To královnu vždy potěšilo, protože věděla, že zrcadlo nikdy nelže. Ale léta plynula a Sněhurka rostla. Byla hodná, milá a každým dnem krásnější. Jednoho rána, když se královna zeptala svou slavnou otázku — "Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?" — zrcadlo odpovědělo jinak. "Vy, má královno, jste krásná, to je pravda. Ale Sněhurka je tisíckrát krásnější než vy." Královna zezelenala závistí! Nesnesla pomyšlení, že by byla až druhá. Zavolala si svého královského myslivce, velkého muže s hlubokým hlasem. Ukázala na něj dlouhým prstem a dala mu strašlivý rozkaz: "Vezmi princeznu do lesa," zasyčela, "a postarej se, aby se už nikdy nevrátila!" Myslivec se uklonil a vzal Sněhurku za ruku.

Myslivec zavedl Sněhurku hluboko do lesa, kde byly stromy husté a stíny dlouhé. Když došli na tichou mýtinu, zastavil se. Podíval se na milou princeznu, která sbírala luční kvítí, a srdce mu změklo. Nemohl jí ublížit. "Uteč, ubohé dítě!" zvolal myslivec a klesl na koleno. "Běž do lesa a schovej se. Královna ti chce ublížit. Nikdy se nesmíš vrátit domů!" Sněhurka byla vyděšená. Otočila se a běžela, co jí nohy stačily. Běžela přes ostré kameny a trnitými keři. Vítr vyl a zdálo se, že stromy po ní natahují své chňapavé větve. Právě když začalo zapadat slunce, uviděla v dálce zvláštní malý tvar. Nebyla to skála a nebyl to ani strom. Vypadalo to jako malinká střecha s malinkým komínem.

Sněhurka se přikradla blíž. Byla to roztomilá chaloupka s kulatými okny a doškovou střechou. Zaklepala na dveře — ťuk, ťuk, ťuk — ale nikdo se neozýval. Otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Všechno v domečku bylo neuvěřitelně malé! Stál tam nízký stůl prostřený sedmi talířky, sedmi lžičkami a sedmi hrnečky. U zdi stálo sedm postýlek, všechny povlečené čistým bílým povlečením. Sněhurka byla tak hladová a unavená. Z každého talířku snědla trošku zeleniny a z každého hrnečku se trochu napila. Pak se jí chtělo tak spát, že se schoulila přes všech sedm postýlek a tvrdě usnula. Ale domeček nebyl prázdný. Když vyšel měsíc, mezi stromy se zhouplo sedm jasných luceren. Majitelé chaloupky se vraceli domů z práce!

Byli to sedm trpaslíků! Vpochodovali do svého domečku a zpívali si veselou písničku. Ale jakmile zvedli své lucerny, zarazili se. "Kdo seděl na mé stoličce?" zeptal se první trpaslík. "Kdo jedl z mého talířku?" zeptal se druhý. "Kdo pil z mého hrnečku?" zeptal se třetí. Po špičkách se vydali do své ložnice. Tam, tvrdě spící přes jejich postýlky, ležela Sněhurka. Vypadala tak klidně, že ji nechtěli budit. Nechali ji spát až do rána. Když vyšlo slunce, Sněhurka otevřela oči a uviděla sedm vousatých tváří, jak na ni zírají! Zalapala po dechu a posadila se, přitahujíc si přikrývku až k bradě. Byli tito mužíčci přátelští, nebo se budou zlobit, že jim snědla večeři?

Trpaslíci byli úžasní! Když jim Sněhurka vyprávěla svůj smutný příběh, utírali si oči. "Můžeš u nás zůstat!" řekli. "Můžeš nám vařit a uklízet domeček, zatímco my budeme v horách kopat zlato." Sněhurka byla velmi šťastná. Ale musela být opatrná. "Nikoho nepouštěj dovnitř," varoval ji nejstarší trpaslík, Prófa. "Zlá královna umí kouzlit." Zpátky na zámku přistoupila královna ke svému zrcadlu v domnění, že je opět nejkrásnější ženou. Zeptala se: "Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?" Zrcadlo odpovědělo: "Za sedmero horami, za sedmero řekami, v chaloupce sedmi trpaslíků, žije Sněhurka, nejkrásnější ze všech." Královna udeřila pěstí do stolu! Přesně věděla, co udělat. Namalovala si obličej, aby vypadala jako stará kramářka, a zahalila se do tmavého pláště. Popadla košík s otrávenými dárky a zamířila do lesa.

Sněhurka zrovna uklízela chaloupku, když venku uslyšela skřehotavý hlas. "Dobré zboží na prodej! Hezké věcičky!" Sněhurka vykoukla z okna. Neviděla svou macechu; viděla jen neškodnou stařenku prodávající barevné stuhy. "Asi ji můžu pustit dovnitř," pomyslela si Sněhurka. Odemkla dveře. "Ach, podívej se na tuhle pěknou červenou tkanici do šatů," zakrákala stařena. "Dovol, ať ti ji pořádně uvážu." Sněhurka stála bez hnutí. Stařena rychle zašněrovala živůtek a utáhla ho — tak pevně, že Sněhurka nemohla dýchat! Zalapala po dechu a omdlela na podlahu. "Teď jsem nejkrásnější já!" zachechtala se královna a utekla. Sněhurka ležela na podlaze bez hnutí. Trpaslíci byli ještě na míle daleko v dole.

Naštěstí se trpaslíci vrátili domů dříve! Uviděli Sněhurku na podlaze, přestřihli utaženou tkanici a ona se zhluboka nadechla. Byla v bezpečí! Znovu ji varovali: "Nikomu neotvírej dveře!" Ale královna se znovu zeptala svého zrcadla a to opět řeklo, že nejkrásnější je Sněhurka. Královna zuřila! Šla do tajné komnaty a připravila strašlivý jed. Namočila krásné červené jablko do bublajícího kotle. Jablko vypadalo lahodně, ale jedno kousnutí by kohokoli uspalo navždy. Převlečená za milou selku se královna vrátila k chaloupce. Zaklepala na okno. "Mám chutná jablíčka," zašeptala. "Neodvažuji se vás pustit dovnitř," řekla Sněhurka. "Nemusíš mě pouštět dovnitř," usmála se žena a podávala jí jablko oknem. "Vezmi si tohle jako dárek. Podívej, jak je červené." Sněhurka měla hlad a jablko vypadalo tak dobře. Natáhla ruku.

Sněhurka si vzala jablko. Jednou si kousla — křup. Najednou se s ní zatočil celý svět. Spadla na podlahu a neprobudila se. Královna se zlomyslně zasmála: "Bílá jako sníh, rudá jako krev, černá jako eben! Tentokrát tě trpaslíci neprobudí!" Když se trpaslíci vrátili domů, zkusili všechno. Uvolnili jí tkanice, učesali vlasy a omyli tvář vodou, ale Sněhurka ležela bez hnutí. Plakali a plakali celé tři dny. Vypadala tak krásně, jako by jen spala, že ji nemohli pohřbít do tmavé země. Místo toho jí vyrobili rakev z čirého skla, aby ji mohli stále vidět. Položili ji na kopec a střídali se u ní na stráži. Roční období se měnila. Zima přišla a odešla. Pak jednoho slunečného odpoledne projížděl lesem princ na bílém koni. Uviděl skleněnou rakev a zastavil se. Slezl z koně a šel k ní.

Princ se podíval skrz sklo a uviděl Sněhurku. Okamžitě se do ní zamiloval. "Prosím," řekl trpaslíkům, "dovolte mi, abych si ji odvezl na svůj zámek. Budu ji navždy ctít a chránit." Trpaslíci viděli, že princ je laskavý a upřímný, a tak souhlasili. Zvedli skleněnou rakev na ramena, aby ji odnesli k princovu koni. Ale jak šli, jeden z trpaslíků zakopl o kořen stromu! Bum! Rakev se prudce otřásla. Kousek otráveného jablka, který Sněhurce uvízl v krku, se uvolnil a vyletěl jí z úst. Sněhurka zamrkala. Zhluboka se nadechla a posadila se. Víko rakve se otevřelo. Udiveně se rozhlédla a uviděla prince, jak před ní klečí. "Kde to jsem?" zeptala se. Princ ji jemně vzal za ruku.

"Jsi se mnou v bezpečí," řekl princ s úsměvem. Řekl jí všechno, co se stalo, a jak moc ji miluje. "Půjdeš se mnou na zámek mého otce a staneš se mou ženou?" Sněhurka se podívala na laskavého prince a jásající trpaslíky. "Ano," řekla s úsměvem jasným jako slunce. Jeli do princova království a trpaslíci je následovali v těsném závěsu. Byla velká svatba s hudbou, tancem a dortem. Zlá královna, když uslyšela, že Sněhurka je naživu a vdává se za prince, byla tak rozzlobená, že utekla a už ji nikdy nikdo neviděl. Sněhurka a její princ žili na zámku a sedm trpaslíků je každou neděli navštěvovalo. A všichni žili šťastně až do smrti.