Bylo jednou, nebylo jednou, hluboko na venkově, a byl zrovna krásný letní den. Pšenice byla zlatá, oves zelený a dole u vody seděla na svém hnízdě kachní maminka. Seděla tam už velmi dlouho. Vajíčka začala jedno po druhém pukat. Píp! Píp! Z nich vykoukly malé žluté hlavičky. „Kvák! Kvák!“ řekla kachní maminka a všechna káčátka se rozhlédla po velkém zeleném světě. Ale jedno vajíčko zbylo. Bylo velmi velké a velmi tiché. Přišla je navštívit stará kachna a podívala se na hnízdo. „To je krůtí vejce!“ varovala ji. „Nech ho být a jdi raději učit ostatní plavat.“ Kachní maminka se na velké vajíčko podívala. „Ne, seděla jsem tak dlouho,“ řekla. „Posedím ještě chvilku.“ Najednou se velké vajíčko trochu zakymácelo. Křup! Odpadl kousek skořápky.

Vykulilo se poslední ptáčátko. Ale ach jo! Nebylo žluté a heboučké. Bylo velké, šedé a vypadalo velmi nemotorně. „To je ale hrozně velké káčátko,“ řekla kachní maminka. „Vůbec se nepodobá ostatním.“ Druhý den ráno jasně svítilo slunce. Kachní maminka vzala svou rodinku k vodnímu příkopu. Žbluňk! Skočila do vody. „Kvák! Kvák!“ zavolala a jedno káčátko za druhým skočilo za ní. Voda se jim přelila přes hlavičky, ale hned se zase vynořila a krásně plavala. Pak přišla řada na to velké šedé. Stálo na kraji blátivého břehu. Stará kachna říkala, že je to krůta, a krůty přece neumí plavat. Kachní maminka zatajila dech, když šedé káčátko skočilo.

Plavalo! A dokonce plavalo velmi dobře, s hlavou hrdě vztyčenou. „Není to krůta,“ řekla pyšně kachní maminka. „Pojďte, děti! Jdeme na dvůr, seznámit se s ostatními zvířaty.“ Ale dvůr byl hlučné a strašidelné místo. Ostatní kachny si šedého brášku prohlížely. „Podívejte, jak je ošklivý!“ zasyčela jedna kachna a kousla šedé káčátko do krku. Dokonce i slepice do něj klovly. Velký krocan se nafoukl jako loď s plnými plachtami, zčervenal a hlasitě zahudroval chudákovi káčátku přímo do obličeje. Den za dnem to bylo horší. Dokonce i jeho vlastní bratři a sestry říkali: „Kéž by tě chytila kočka, ty ošklivko!“ Chudák káčátko se podívalo na nízký plot. Bylo smutné a vystrašené.

Rozhodlo se. Zavřelo oči a přeletělo plot! Malí ptáčci v keřích leknutím odletěli. „To proto, že jsem tak ošklivé,“ pomyslelo si káčátko. Běželo, dokud nedoběhlo k velkému močálu, kde žily divoké kachny. Bylo unavené a osamělé. Zůstalo tam dva dny a snažilo se schovat pod rákosím. Najednou—Bum! Bum! Všude kolem močálu byli lovci! Kouř ze střelného prachu visel nad vodou jako mraky. Žbluňk! Lovečtí psi skákali do vody a brodili se bahnem. Chudák káčátko bylo vyděšené k smrti. Otočilo hlavu, aby si ji schovalo pod křídlo, ale v tu chvíli se přímo před ním objevil strašlivě obrovský pes! Jazyk mu visel z tlamy a oči zle hleděly. Pes strčil svůj velký čenich přímo ke káčátku.

Pes si čichl... a pak žbluňk! Odběhl, aniž by se ho dotkl. „Ach, díkybohu,“ povzdechlo si káčátko. „Jsem tak ošklivé, že mě nechce kousnout ani pes.“ Leželo nehybně, dokud nezapadlo slunce. Pak utíkalo, co mu nohy stačily. Začala se zvedat bouře. Vítr byl tak silný, že si káčátko muselo sednout na ocásek, aby ho neodfoukl! Ve tmě uvidělo malou chaloupku. Byla stará a zchátralá, ale nabízela úkryt. Dveře ztratily spodní pant a zůstala v nich škvíra tak akorát velká na proklouznutí. Třesoucí se a mokré káčátko proklouzlo dovnitř. Ale dům nebyl prázdný. V rohu ho pozorovaly zářící oči.

Bydlela tam stařenka se svým kocourem a slepicí. Kocour uměl nahrbit záda a jiskřit. Slepice měla krátké nožičky a snášela dobrá vajíčka. Ráno si zvláštního káčátka všimli. „Umíš snášet vajíčka?“ zeptala se slepice. „Ne,“ řeklo káčátko. „Umíš nahrbit záda a příst?“ zeptal se kocour. „Ne,“ řeklo káčátko. „Tak jsi k ničemu,“ řekli. Káčátko sedělo v koutě a bylo mu smutno. Vzpomínalo na čerstvý vzduch a sluníčko. Vzpomínalo, jaký to byl dobrý pocit, plout po vodě. „Chci si jít zaplavat,“ řeklo káčátko slepici. „Ty ses zbláznilo,“ zakdákala slepice. „Zeptej se kocoura. Je to nejchytřejší tvor, kterého znám. Zeptej se ho, jestli rád plave!“ Dveře byly otevřené. Venku podzimní vítr rozfoukával listí.

Káčátko vědělo, že do chaloupky nepatří. Odkolébalo se ven do podzimního světa. Plavalo a potápělo se, ale všechna zvířata si ho nevšímala, protože bylo tak ošklivé. Jednoho večera, když slunce zapadalo, vyletělo z křoví hejno nádherných ptáků. Káčátko nikdy nic tak krásného nevidělo. Byli oslnivě bílí, s dlouhými, ladnými krky. Byly to labutě. Vydali zvláštní, hlasitý křik, roztáhli svá velkolepá křídla a letěli výš a výš. Ošklivé káčátko se točilo ve vodě jako kolo a natahovalo k nim krk. Milovalo je víc než cokoliv jiného. Ale blížila se zima. Počasí bylo chladnější a chladnější. Rybník začal zamrzat. Káčátko muselo neustále pádlovat nohama, aby voda kolem něj nezamrzla. Najednou bylo příliš unavené, aby se pohnulo. Led se kolem něj sevřel a uvěznil mu nohy. Zůstalo uvězněné v ledu!

Časně ráno šel kolem sedlák. Uviděl chudáka ptáčka, rozbil led svým dřevákem a odnesl ho domů. Teplo v chalupě přivedlo káčátko zpět k životu. Ale sedlákovy děti si s ním chtěly hrát a káčátko bylo vyděšené! Myslelo si, že mu chtějí ublížit. V panice vyletělo – žbluňk! – přímo do díže na mléko! Mléko stříkalo všude kolem. Sedlákova žena vykřikla a rozhodila rukama. Vyděšené tím hlukem vletělo káčátko do máselnice a pak do sudu s moukou! Ach, to byla podívaná! Děti se smály, pes štěkal a žena ho honila s pohrabáčem. Dveře se rozlétly. Káčátko se vyhrabalo ven do sněhu. Byla třeskutá zima a nemělo kam jít.

Bylo by příliš smutné vyprávět vám o všech útrapách, které chudák káčátko tu dlouhou a krutou zimu vytrpělo. Ale přežilo. Konečně začalo slunce zase teple svítit. Zpívali skřivani. Bylo jaro! Káčátko zamávalo křídly. Cítilo, že jsou silnější než dříve. Letělo, dokud nepřistálo ve velké zahradě s jabloněmi a šeříky. A tam, na vodě, plavaly tři krásné bílé labutě. „Poletím k nim,“ pomyslelo si. „Možná mě uklovou k smrti, protože jsem tak ošklivé, ale je mi to jedno. Je lepší být zabit jimi než kousán kachnami nebo klován slepicemi.“ Plavalo k vznešeným ptákům. Ti mu vyrazili vstříc s načepýřeným peřím. „Zabijte mě!“ zašeptalo ubohé stvoření a sklonilo hlavu k vodě, čekajíc na konec. Ale když se podívalo dolů, uvidělo v čisté modré vodě svůj vlastní odraz.

Nevidělo nemotorného, tmavě šedého ptáka. Vidělo labuť! Už to nebylo ošklivé káčátko. Byla to krásná bílá labuť! Velké labutě plavaly kolem něj a na uvítanou ho hladily zobáky. Do zahrady přišly nějaké děti s chlebem a koláčem. Nejmladší dítě vykřiklo: „Podívejte! Je tu nová!“ A ostatní děti křičely: „Ano, přibyla nová! Je ze všech nejkrásnější!“ Staré labutě se jí poklonily. Nová labuť se velmi styděla a schovala si hlavu pod křídlo. Byla tak šťastná, ale ne pyšná, protože dobré srdce nikdy není pyšné. Načechrala si peří, prohnula svůj štíhlý krk a pomyslela si: „O takovém štěstí se mi ani nesnilo, když jsem byla ošklivé káčátko.“ A žila šťastně až navěky.