Kdysi dávno, uprostřed hlubokého zeleného lesa, žila tři malá prasátka. Měla kudrnaté ocásky, růžové rypáčky a velmi vrtící se ouška. Žila se svou maminkou, ale domeček jim začínal být příliš malý, protože všechna tři rostla jako z vody. Jednoho slunečného rána si maminka prasnice otřela ruce do zástěry a řekla: „Děti moje milé, už jste dost velké, abyste se vydaly do širého světa. Musíte si postavit vlastní domečky. Ale pamatujte, ať už budete dělat cokoliv, dělejte to co nejlépe, protože ve světě žije velký zlý vlk.“ Tři malá prasátka dala mamince pusu na rozloučenou. Spakovala si svačinu do puntíkovaných šátečků a cupitala po prašné cestě, přičemž si vesele prozpěvovala. Cítila se statečná a natěšená. Ale jak šla hlouběji do lesa, stromy byly vyšší a stíny delší. Najednou za nimi hlasitě praskla větvička. PRÁSK! Tři malá prasátka strnula na místě.

Prasátka se rozhlédla, ale nic neviděla. „To byl jen vítr,“ řeklo první prasátko. Bylo trochu líné a chtělo si domeček postavit rychle, aby si mohlo hrát. Právě šel kolem muž, který nesl velký otep zlaté slámy. „Prosím, pane,“ zeptalo se první prasátko, „mohu dostat tu slámu, abych si postavil domeček?“ Muž souhlasil a prasátko se pustilo do práce. Navršilo slámu na sebe – šup, šup, šust. Nebyl moc pevný, ale za hodinu byl hotový! První prasátko si radostí poskočilo a šlo si zdřímnout na svou měkkou slaměnou podlahu. Právě zavíralo oči, když venku uslyšelo hluk. Nebyl to pták. Nebyl to zajíček. Byly to těžké, dunivé kroky. Buch. Buch. Buch. Pak na dveře zaklepal hluboký, chraplavý hlas. Ťuk, ťuk, ťuk. „Prasátko, prasátko, pusť mě dál!“

Prasátko nakouklo škvírou ve slámě. Byl to vlk! Měl velké žluté oči, ostré bílé zuby a vypadal velmi hladově. „Ne, ne, při štětinách na mé bradičce!“ zakvičelo prasátko. „Dovnitř tě nepustím!“ Vlk se zazubil. „Tak já si fouknu a já si funím a tvůj domeček sfouknu!“ Vlk se zhluboka nadechl. Nadechl tolik vzduchu, že se mu hrudník nafoukl jako obrovský balón. Stromy se kymácely a listí mu vířilo u nohou. Prasátko se třáslo strachy schované pod židlí. Vlk se naklonil dopředu, připravený všechen ten vzduch vypustit.

FUUU! Vlk foukl mohutným poryvem větru! Slaměný domeček neměl šanci. Zlatá stébla létala všude – do stromů, na oblohu a po celé zemi. Domeček byl pryč! Prasátko zakvičelo a rozběhlo se na svých čtyřech nožičkách. „Pomoc! Pomoc!“ volalo. Běželo rychle jako vítr a ouška mu plápolala za ním. Velký zlý vlk si olízl pysky a hnal se za ním. Jeho velké tlapy duněly po prašné cestě. Prasátko slyšelo, jak se vlk blíží a blíží. Skoro cítilo jeho horký dech na svém kudrnatém ocásku! Přímo před sebou uvidělo prasátko svého bratra, jak stojí u nového domečku z klacíků. Bylo už jen pár kroků daleko!

Druhé prasátko si postavilo domeček z klacíků, které nasbíralo od dřevorubce. Byl o něco pevnější než ten ze slámy, plný větviček a větví spletených dohromady. Vidělo svého bratra běžet a rychle otevřelo dveře. První prasátko vběhlo dovnitř a BUM! Zamkli dveře právě včas. „Zachráněn!“ vydechl první pašík. „Neboj se,“ řeklo druhé prasátko. „Můj domeček z klacíků je pevný.“ Ale venku les ztichl. Ptáci přestali zpívat. Dvě malá prasátka se schoulila v rohu. Pak se na okně objevil stín dvou špičatých uší. „Prasátka, prasátka, pusťte mě dál!“ zavrčel hlas, hlasitěji než předtím. „Ne, ne! Při štětinách na našich bradičkách!“ zakřičeli bratři společně. Vlk zavrčel. „Tak já si fouknu a já si funím a váš domeček sfouknu!“ Domeček z klacíků zaskřípal a zasténal. Vlk se chystal fouknout silněji než kdy předtím.

Vlk si foukl. Funěl. A pak – VRRR! Foukal silou bouře! Klacíky chrastily a třásly se. Prásk! Třesk! Křup! Dřevěné stěny se začaly ohýbat. Střecha se zvedla přímo z vrchu domečku! S hrozným rachotem se domeček z klacíků zhroutil na hromadu dříví. Dvě malá prasátka se vyhrabala ze sutin. Byla pokrytá prachem, ale nezastavila se, aby ho setřásla. Běžela! Běžela směrem ke kopci, kde bydlel jejich třetí bratr. Vlk byl teď rozzuřený. Měl velký hlad a velmi špatnou náladu. Hnal se za nimi a klapal čelistmi. Klap, klap, klap! Prasátka uviděla před sebou krásný červený dům. Vypadal velmi bytelně. Dveře byly z těžkého dubu. Hnala se k němu, ale nohy je už unavovaly. Vlk jim byl v patách!

Třetí prasátko bylo ze všech nejchytřejší a nejpracovitější. Strávilo dny kladením těžkých červených cihel a jejich spojováním lepkavou maltou. Slyšelo ten rozruch a rozrazilo své těžké dubové dveře. Jeho dva bratři se skutáleli dovnitř, lapali po dechu a funěli. CINK! Třetí prasátko zamklo dveře na závoru a uzamklo je velkým železným klíčem. „Tady jste v bezpečí,“ řeklo klidně třetí prasátko. Přiložilo do krbu, kde plápolal oheň. Venku vlk bušil na těžké dveře. BUCH! BUCH! BUCH! „Prasátka, prasátka, pusťte mě dál!“ zařval. „Ne, ne! Při štětinách na našich bradičkách!“ křičela všechna tři prasátka. Vlk se zasmál. „Tak já si fouknu a já si funím a váš domeček sfouknu!“ Nadechl se nejvíc, jak jen v životě dokázal. Zfialověl v obličeji. Foukal, dokud se tráva nepoložila a stromy se neohnuly. Vítr narazil do domu – FUUU!

Cihlový domeček se ani nepohnul. Ani se nezachvěl! Vlk si znovu foukl. A znovu funěl. Foukal, dokud mu nezbyl žádný vzduch. Padl na trávu, sípal a kašlal. Cihlový domeček stál hrdě a pevně proti modré obloze. Vlk si uvědomil, že tento domeček nesfoukne. Zuřil! Chodil sem a tam a vrčel si pro sebe. Díval se na pevné zdi. Díval se na zamčené dveře. Pak se podíval nahoru. Uviděl na střeše komín. Byl široký a otevřený. Na tváři vlka se objevil lstivý úsměv. „Když se nemůžu dostat dovnitř foukáním,“ zašeptal, „slezl dolů z vrchu.“ Začal šplhat po straně domu a zarýval drápy do cihel. Škráb, škráb, škráb. Uvnitř prasátka uslyšela škrábavý zvuk na střeše. Podívala se na krb. Podívala se na sebe navzájem.

„Je na střeše!“ zašeptalo první prasátko. „Leze dolů komínem!“ vykřiklo druhé prasátko. Ale třetí prasátko se jen usmálo. „Rychle,“ řeklo, „sundejte víko z velkého hrnce na vaření!“ Obrovský železný hrnec visel v krbu, přímo pod otvorem komína. Voda uvnitř vřela a bublala. Tři prasátka sundala těžké víko a čekala. Nahoře na střeše si vlk olízl pysky. „Tady jsem, prasátka!“ zakřičel. Houpl nohama do tmavého komína a pustil se. Húúú! Sjížděl tmavým tunelem, rychleji a rychleji! Myslel si, že sjíždí k chutné večeři. Ale nesjížděl na podlahu. Sjížděl přímo do bublajícího, vařícího hrnce s vodou!

ŽBLUŇK! Vlk spadl přímo do vařící vody! „AUVAJS!“ zavyl. Vystřelil z hrnce jako raketa, vyletěl zpátky komínem a skutálel se ze střechy. Utekl do lesa, držel si spálený ocas a celou cestu domů vyl. Už se nikdy, nikdy nevrátil, aby tři malá prasátka obtěžoval. Tři bratři tančili po místnosti, zpívali a smáli se. Ti dva bratři se poučili: tvrdá práce se vyplácí. Všichni spolu žili šťastně a v bezpečí v pevném cihlovém domě a žili šťastně až do smrti. Konec.